Drzé čelo. Kdo ho nemá, jakoby nebyl. U Bureše je už rodokmenem. Drzost kvete: vepři tam soutěží v kvikotu. Čím hlasitější, tím lepší. Byť se válí roky v kalu, házejí jej na nového hospodáře. Kvičí všichni. Pod befelem prasečkáře. Jen co kvikne, začnou svině. A s nimi hned podsvinčata. Chlív prý smrdí, chybí žito, hrozí jatka. Koryta prázdná, úcta žádná. Jen ty babky na čumendu. Rochnili se a teď šmytec! „Hrůza, zkáza fialová! “, kvičí Andrej. Šlechta chovu. Ze separé prasečáků: v Průhonicích, na „Čapáku“, ve Francii. Kvičí strachy, v září hrozí zabíjačka. „Bída a neštovice!“, kvičí Ája. Statné svině trpí nejvíc. Rypák suchý, fotky za své, pávi nikde. Zato Karel, čuňat císař, to je šíbr. Ten se vyzná: už nekvičí. Rovnou vyje. Hlad je mrcha a žlab chybí. Cesta zpátky přitom není: když jsi prase, co kouslo vlastní… a vykradl jsi v SONY byznys kamarádům. Doba je zlá. Vyschla Stoka. A čistota je k uzoufání. Andrej, Karel, Ája, Jana, Klára, Jarda, Petr, Ríša, Standa, Martin, Hanka, Prokop a další z chlíva ryjí špínu. V ní je dobře, tohle umí. Tam jsou doma. A tam patří…
Objev roku: Prase vyje!
