„Přišel dopis. Z Kremlu, Miloši“, špitl Ovčáček a odhrnul závěs kolem postele. Masarykovu ložnici prozářilo polední slunce. Prezident zamžoural a sáhl po krabičce na nočním stolku. „Co myslíš, přijedou?“, osmělil se mluvčí a z dlaně hbitě vytvořil popelníček. Tyhle okamžiky měl za svátost: pokaždé, když poslali depeši z ruské ambasády, pocítil příjemné vzrušení. Teď nalil první stakan vodky. „Нашему лидеру!“, zachrochtal Miloš a něžně pohladil ruskou orlici na obálce. „Na vůdce!“ zopakoval nadšeně Ovčáček.
„Chci to otevřít před svědky. Sežeň Vráťu a Martina!“ Mluvčí se zatetelil blahem: „A já?“. „Jen chlapi…“, vyfoukl Zeman. Rád podřízeného trápil: jeho projevy lásky ho občas provokovaly a současně přitahovaly. „Tak nenatahuj, Jiřino, to byl bonmot“, plácl Ovčáčka smířlivě po rameni. „Teď zavolej chůvy, musím se dát do gala, jo?“ rozkázal a labužnicky mlaskl. „A nalej ještě!“ O pár minut později ho ochranka převlékla do flanelové košile a nasoukala do šedavých tepláků od Matragi.
V salonku bylo útulně. Vozík zaparkovali co nejblíže k vyhřátým kachlovým kamnům, na březen byla stále zima. Miloš si úlevně říhl. Puding se tloukl se Stoličnou, ale na klystýr teď nebyl čas. „Pánové, Vladimir Vladimirovič posílá odpověď!“, rozhlédl se významně kolem. „Saša Zmejevskij ho chtěl přivézt osobně, ale bojí se vyjet z ambasády. Nu vošto, tak je tady!“, ukázal na zapečetěnou obálku. Pak zvedl sklenici k slavnostnímu přípitku „Zvítězíme!“. Vzápětí salonkem zaburácela ozvěna: „Мы победим, победим, победим!“.
První promluvil Nejedlý. Hromotluk byl v Kremlu doma. „Za mě by bylo nejlepší, když to spustí na apríla, Miloši. Ať má to uvítání armád symboliku, ne!? „Souhlasím, Martine. Čím dřív, tím líp“, kývl prezident. „Prvního nemůžu. Žením se“, pípl Ovčáček. „Huš, hnido!“ opáčil kancléř, ale Nejedlý byl zvědavější. „Že ses nepochlubil…A s kým, pánbíčkáři?“. „S Radimem“, zrudnul úředník. Mynář se zavrtěl. „Pořád si nejsem jistej, jestli Vladimir Vladimirovič prohlédl tu tvoji lest, Miloši. Že je šílenec, dopouští se zločinu proti míru a tak…“. Prezident mlčel. Nepřítomným zrakem bloumal po stropě a sledoval let neviditelné mouchy. „Miloši!?“ Nic. „MILOŠI!“. Stařec sebou trhl. „Klid, moloďci…klid. Vláďa není blbej. A Rusové držej slovo, jako v osumašedesátým. Uvidíte, že ani tohle pozvání neodmítnou. A vzduchem tu jsou coby dup“, chlácholil svoji partu.
Putinův rukopis byl skoro dětský a dopis stručný. Prezident jej podal Nejedlému. „Přečti to ty, Martine, máš z nás nejkrásnější ruštinu“. Poradce si dal záležet. Když dočetl, zavládlo v místnosti ticho. „Nepřijedou… Rozumíte tomu? Oni NEPŘIJEDOU!“ třískl o zem mobilem. Tvář ruského vůdce odskákala pod stůl. „Přísahám, chlapi, že bych to jindy neřek‘…ale zradil nás, svině!“. Prezident se schoulil do sebe „Chci do postele“, žadonil uraženě. „Nikam!“ zařval Mynář. „Poradíme si, jako vždycky! Mám plán! Mazej do skladu pro ukrajinskou vlajku, ovce!“, zapíchl prst do mluvčího. „A ty, Miloši fofrem na Primu! A poblij ho tam, zrádce, od hlavy k patě. Prostě agresor, vrah, zločinec, jako ve Vladislavském sále!“. Teď se ozval Nejedlý. „A co já?“. „Ty vypadneš na Kubu. A za rok v březnu nashle, kámo! Neboj, lidi mají krátkou paměť..“ „A ty Vráťo?“, kamarádsky opáčil obr. „Alex přemluvila na nádraží nějaký Ukrajince, ať u nás bydlej. My jsme v suchu“.
Prezident byl zpátky v rauši. „Tak to bychom měli. A popojedem, hoši!“, ukázal zase na sklenice. „Smrt ruskému tyranovi!. Sláva Ukrajině!“….
