„Na co myslíš, mami?“
„Na Vánoce ve starým bytě. Byli jste tak malí…Na tátu, jak vždycky šílel z těch zamotanejch elektrickejch svíček, pamatuješ?“
„Jasně..a jednou je vzteky přestřih…Vlastně, to jste ještě na Štědrej den chodili do práce, že jo?“
„Za komoušů, pak už ne..zaplaťpánbůh. Vidíš a všechno jsem to stihla. Vystát fronty, uklidit, uvařit večeři. Zabalit dárky. A ještě pohostit babky a dědy. Chodili přece už ve čtyři, pamatuješ? Táta byl vždycky naštvanej, nikdy na to nebyl…
„Já vím…“
„A ještě se dát večer aspoň trochu do gala. No jo, byla jsem mladá…“
„Mě tak mrzí, mami, že nebudeš u mě. Pořád ten podělanej kovid…“
„Nedá se nic dělat…Stejně budem zase spolu…“
„Jak to myslíš, mami?“
„Mám vás v tý…no… v tý…Všechny vás tam mám…“
„Myslíš v tý rodinný fotoknížce?“
„Všichni tam jste. Táta, vy dva…ještě s maňáskama, babky a dědové…v tom starým bytě…Všechno tak uteklo…Kolik mi vlastně je?“
„87. Mám tě rád, mami…Máš tak studený ruce, není ti zima?“
„Neni. To mám teď pořád…Dej mi pusu a utíkej. Máš čepici? Je tam zima a s tou holou palicí se akorát nastydneš…“
„Tak zas zejtra, mami…“
„Budu tě čekat. A dávej na sebe pozor. Lidi dovedou bejt zlí…“
