Ukázka z knížky „Nejvyšší místa“, kterou pro vás připravuji z éry mého působení u Miloše Zemana. Paměť je sviňa…
„…Takže jsem to probral s lidma od Klause a potvrdili mi, že jejich velký guru je pro. Víš přece, jak je škodolibej!“, rozesmál se na celé kolo Šlouf. „ A sedmnáctýho byste spolu s Klausem přijeli na Národní třídu. V patnáct třicet. Tvojí limuzínou. S ochrankou už je to taky předjednaný a organizačně v tom neviděj žádnej problém. Pokud teda budeš souhlasit. A teď to hlavní: přesně v tu dobu tam dorazí s věncema….Havel!“. Šéfporadce premiéra triumfoval, ostatní vyčkávali. Zeman se rozzářil. Prezidenta Havla z duše nesnášel a při každé možné příležitosti ho ponižoval. Havlova kritika opoziční smlouvy a prakticky všeho, co s ní souviselo, mu lezla krkem. „Za ten Vaškův ustrašenej výraz by to určitě stálo“. Teď měl konečně důvod k dobré náladě. „Výborný nápad, Mirku!“…
Popelník zase přetékal a premiér sahal po další cigaretě. Z předpokoje zacinkalo sklo. Číšník vládní kuchyně přivážel další várku vodky, plzeňské dvanáctky a campari. Předseda vlády i šéfporadce byli tradičně při chuti, zatímco ostatní usrkávali minerálku a džus. Zeman se zaklonil v křesle. „Už vidím ty novinářské idioty!“. „Slonková s Kubíkem se z toho poserou!“, přisadil si přičinlivě Šlouf a premiér ukázal přes stolek. „A co si o tom myslíš ty, Libore?“ Mluvčí vlády idiot nebyl. Libor Rouček, někdejší emigrant s vídeňským doktorátem a s roky v aparátu rakouské SPÖ, pak v královském mezinárodním institu v Londýně a nakonec v Hlasu Ameriky, měl Havla rád. Teď ale byla řada na něm.
„Promiň, Miloši…ale…No prostě mně se to zdá jako zbytečná provokace. Dráždit lidi.. zrovna teď..v téhle atmosféře a ještě k tomu k výročí “, začal opatrně. V místnosti zavládlo ticho. „Já bych to nepodceňoval. Asi nechceš, aby se o tobě hned pozítří psalo negativně. Bylo by lepší tam jet sám, bez Klause. Prostě to absolvovat nějak skromně, civilně a jakoby sám za sebe. Navíc se prý chystá nějaká protivládní petice, říkal mi jeden z…“. „Jaká petice?“ přerušil ho vztekle Zeman. Mluvčí mu kazil náladu. Okamžitě zasáhl Šlouf . „Ale o nic vážnýho nejde, Miloši! Porybný z Práva mi taky volal, že mu jeho redaktoři donesli informaci o nějaký výzvě bejvalejch studentskejch vůdců k tomu desátýmu výročí. Má to snad bejt něco proti naší smlouvě s modrejma. Vlastně…nejlíp by to mohl ověřit Karel Březina rovnou u Bubeníka, když jsou teda takoví kámoši. Ten byl přece jedním z těch jejich vůdců!“, ušklíbl se Šlouf. O týden poději vydali bývalí studenti výzvu „Děkujeme, odejděte“, která vinila opoziční smlouvu z politického a morálního marasmu v zemi a požadovala demisi vlády. Zakrátko ji podepsalo na dvě stě tisíc občanů, získala podporu Václava Havla a řady politiků. A jejími zarytými kritiky byli právě Zeman a Klaus. „Klid Miloši, žádný jobovky se nekonají. To zas vyšumí, lidi maj úplně jiný starosti. A s mýma klukama to máme pod kontrolou..už jsem volal Charvátovi a bude nás včas informovat…Takže klídek Liborku“, ujišťoval šéfporadce. Generál Charvát byl Šloufovým spojencem uvnitř policie a té pražské velel. Premiér sáhl po sklenici. Nálada se mu pomalu vracela: představa zesměšnění Havla ausgerechnet na oslavách jeho revoluce mu navodila libé pocity. „Tak si připijme na provokaci, přátelé…“, mrkl na svůj ansámbl.“ Ještě ale zbývalo vyrovnat účet. „A ty si za domácí úkol zopakuj, která je levá a která pravá, Libore…“.
„Máme ti k Národní připravit pár slov, Miloši?“, nabízel se Šlouf. Moji klucí svazácký ti udělaj pár bodů o studentech a tak, jestli ovšem nechceš improvizovat“. Ozval se Březina. „Pozor, Miloši, bude strašně málo času!“. Vedoucí úřadu vlády dorazil před pár minutami a Zeman očividně pookřál. Jeho oblíbenec sršel mladickou energií a generační dravostí. A žárlivost matadora Šloufa na vlivného juniora premiéra bavila. „A taky nezapomeňte, že po pietě má Miloš v programu společný kafe s prezidentem Havlem a Klausem ve Slávii. A s Libuší Benešovou ze senátu, takže překvápko by bylo pasé. Mluvit na Národní budou chtít všichni, tak bys musel mít první slovo hned po Havlovi ty, pane premiére. A pozor, po Slávii bude taky málo času, hned bude to vyznamenávání na Hradě “.
„Ale loni jsem tam položil jen kytici a bylo to bez proslovu…“ rozpomněl se premiér. „ No kdyby přece, vysekneš ho z patra. Jako vždycky!“, improvizoval Rouček. „A pak by bylo docela fajn říct u památníku něco osobnějšího.. z té doby, rozumíš. Z ulice, Miloši..O tobě a o disentu, nebo tak něco..“. „Jestli zas nebudou řvát a pískat, pitomci!“, ulevil si Zeman. Pokud mu zrovna netleskala, ulici nesnášel. „Ochranka a místní policajti to jistí…a k památníků s tebou půjdou tvůj Šiman a Gregor, předsedo….a já“ pípl z kouta Zemanův tajemník Heřman a hbitě si přičísl vlnu šedin nad kouty. Premiér se usmál. přítomnost téhle myši s doktorátem z bolševické Sorbony, jak se tu před listopadem 89 přezdívalo Vysoké škole politické ÚV KSČ, ausgerechnet na pietě antibolševické revoluce, by byla skvělá osobní pomsta té jejich pravdě a lásce.
„Přece víš, že s disentem nemám nic společnýho, Libore!“ zaburácel Zeman. Na odpor mluvčího ještě pořád nezapomněl, ale Rouček byl v ajfru. „A co něco o sobě a o Národní třídě? Přece jsi tam byl.. v devětaosmdesátým !?“ nevzdával to. „Moment! Tys přece v listopadu na Národní nebyl, že ne, Miloši? žasl Šlouf. RSDr. Heřman se uchichtl do dlaně. „Petr Kučera mi sice vyprávěl, jak tě táhnul ze Svobodnýho slova na demonstraci, ale to bylo osmadvacátýho října! A že vás někde honili kluci z milicí a ty ses zašil v nějaký restauraci a dal sis guláš! “ smál se už naplno šéfporadce. Historku mu vyprávěl sám disident Kučera a přišla mu legrační. „Já vím teda o Vyšehradu, ale o Národní slyším fakt poprvý, Bimbo!“. Předseda vlády mocně potáhl a soustředěně pozoroval žhavý hrot cigarety „Tak za prvé, Mirku. Nebyl to guláš…ale svíčková, jo? A za druhý, sedmnáctýho jsem se cestou domů ocitl na demonstraci na Vyšehradským hřbitově, ale policajti to u botanický zahrady celý zablokovali. Tak jsme s lidmi došli Plaveckou až na nábřeží. No…a pak se rozneslo, že je to všude kolem Národní uzavřený policií. Někdo šel sice dál, ale my jsme zůstali u Palackého, protože dál by to nemělo smysl. No… a pak jsem šel domů. Na Výtoň…A tys byl tenkrát kde?“, rýpl si dotčeně a dal Šloufovi najevo, že tentokráte přešlápl. Šéfporadce nasadil smířlivý úsměv. „Však víš, Miloši…“. Debata skončila.
„Ještě něco k tomu sedmnáctému?“. Premiér se rozhlédl kolem, ale nikdo z poradců už nepromluvil. Jen mluvčí Rouček. „Promiň, Miloši. Já…já jen, že připomenu protokolu zas tu kytku pro Nedbálkovi…jako vloni!“. „Výborně, Libore, málem bych zapomněl…“. U Nedbálků na Národní 30 byla obnovena sociální demokracie. „Tak to vezmem z jedný vody načisto, jo?“. Z předpokoje sem drkocal další vozík se stříbrným poklopem, zpod kterého stoupala horká pára. „Od Fencla, Markétko? Jitrnice?“, mlasknul rozkošnicky Zeman. „Ovar, pane premiére…A Fencl pozdravuje!“. Ministerský předseda už zase zářil „Takže pauza, pánové! Tohle vážně nepočká…“
